Listopad 2014

Med

30. listopadu 2014 v 21:22 Nálady
Plavu si v medu. Pomaloučku se otáčím a prohlížím si všechny ty myšlenky, které tu jsou se mnou. Žádná se mě téměř nedotkne, jen si pomaloučku plavou směrem ke mně. Bez potíží je mohu ignorovat. Bylo by to tak krásné, tiché. Jen kdyby nebyl venku ten hlas. Buší do sklenice a jeho křik je tlumen medem. "Vstávej! Stačí jen vyjít ty schody a lehnout si. Pak můžeš spát. Jenom kousíček!" snaží se mě přesvědčit. Ale v medu je tak sladce, teploučko. Příjemně. A tak si jenom líně podepřu hlavu plnou myšlenek nakládaných v medu.

Hrdost

23. listopadu 2014 v 18:19 Zkraty
Odmítám se učit levá, pravá, seno, sláma. Odmítám pochodovat podle rytmu. Odmítám se šikovat. Jsem hrdý nešika.

Pohoří pomerančů

19. listopadu 2014 v 20:21 Kapky
Pohoří pomerančů.
Těch čerených, namíchaných s grepfruity.
A já se v tom moři citrusů ztrácím.
To pohoří, nebo snad moře se objevilo náhle.
Nejradši bych se v těch barvách vykoupala.
Potom bych třeba lepila
a nalepil by se na mě vánek
vonící listím, lesem.
A to bych šla
s vánkem přilepeným na tváři
a přinesla les vonící soumrakem každému,
kdo pláče.

Volání

18. listopadu 2014 v 14:15 Kapky
Volání se vrátilo s ozvěnou
Věnou...
Věnou...
Věno?
Věno věnuje vám.
Vlastnictví zavrhuji, zvolala
a svalila se do trávy.
Ševelení vánku jí vrátilo vzpomínku.
Vzpomíná na volání, vábení,
vrátka a divy nevídané.
Vlastní tu vzpomínku.
Víc vlastnit zavrhuje.

Dny jako tenhle

17. listopadu 2014 v 15:16 Nálady
Ve dnech jako je tenhle
cítím jen pálící oči
Ve dnech jako je tenhle
mě v břiše tlačí kamení
Ve dnech jako je tenhle
mi padající kapky vymývají mozek
Ve dnech jako je tenhle
se poetice deštivého dne stalo něco moc ošklivého
Ve dnech jako je tenhle
se neubráním pádu na kluzkých chodnících
Ve dnech jako je tenhle
mě tíží nasáklé oblečení
Ve dnech jako je tenhle
svět mlčí
Ve dnech jako je tenhle
se svět rozpouští

a já stojím v dešti sama

Něco

16. listopadu 2014 v 19:20 Nálady
Znáte ten pocit, že jestli zůstanete sedět, rozskočíte se?
Tak znáte?
Pokud teď zrovna nebudu křičet nebo zpívat, běhat, poskakovat, tak vybuchnu. Nemám nejmenší ponětí odkud se ta energie bere, ani jak ji nasměrovat a mám sotva čas se nadechnout. Slova se hrnou, nejdou zastavit, je jich spousta, ale já je nepoznávám. A vyjde jen křik, nebo melodie, pohyb. Něco. Něco neuchopitelného. Něco nekonečně velkého. Myslím, že mě to musí roztrhnout, aby se to dostalo ven. A tak křičím, poskakuju, trhám se a nebolí to. Ten divoký pocit, projev. Prostě jen: HALÓ! ŽIJU! A potom se směju.
Tak znáte to?

Vítejte

16. listopadu 2014 v 19:09 obecná, nepříliš zajímavá oznámení
Vítejte ve světě, kam se schovávají má slova, která zbyla. Tímto oficiálním oznámením si vyhrazuji právo, vkládat články s četností, která mi vyhovuje, tudíž nepravidelně. Ráda bych se tak vyhnula případným oficiálním i neoficijelním stížnostem. Mnohokrát děkuji za pozornost, a abych citovala svou skvělou kamarádku: "Ahój, ahój, já jsem tady!"
Doufám, že tu teď budete i vy.